Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU (1/10)
Přidáno v neděli 11. 9. 2011
PRAVÁ TVÁŘ NACISMU
Hitlerovský stát a jeho inspirátoři
Hitlerismus je dítě německého imperialismu - nejdravějšího a nejlupičštějšího ze všech imperialismů. Strana hitlerovců, nazývající se „nacionálně-socialistickou", nebyla ve skutečnosti stranou nacionalistickou. Jejím cílem nebylo sjednocení německých zemí, ale zotročení evropských národů a ustavení světovlády. Nebyla ovšem ani stranou socialistickou, ale právě naopak stranou nejzapřísáhlejších nepřátel socialismu, nejhorších reakcionářů, ničících v Evropě nejzákladnější demokratické svobody. Němečtí nacionální socialisté byli prostě žoldnéři německých průmyslových, pozemkových a bankovních magnátů. Byla to strana drancujících lupičů, pozbyvších lidské podoby a klesnuvších na úroveň dravé zvěře, strana, která balamutila lid a zastírala svou pravou imperialistickou povahu rouškou ,,nacionalismu" a ,,socialismu".
Pravá, ničím nezastřená dravčí tvář hitlerismu zírá na nás ze všeho toho, co jím bylo vytvořeno. Je to především hitlerovský stát, hitlerovská armáda a hitlerovský ,,nový pořádek v Evropě".
Co byl hitlerovský stát a kdo byli jeho inspirátoři? Hitlerovský stát byl státem německo-fašistického imperialismu. Téměř před sto lety začalo se Německo, jež bylo zemí se zaostalým řemeslnickým hospodářstvím, rychle vyvíjet v zemi průmyslového velkokapitalismu. Německo, rozdrobené na 36 maličkých, politicky slabých knížectví, se začalo sjednocovat v mohutnou kapitalistickou velmoc. Prušáčtí junkeři, tito velkostatkáři-šlechtici převzali spolu s bankéři a fabrikanty, vládu v zemi.
Vbrzku prohlásili němečtí kapitalisté a jejich vláda, že se budou domáhat ,,místa na slunci", že si ho dobudou ne kompromisy, ale mečem. Roku 1897 prohlásil kancléř kníže Bulow v říšské sněmovně: ,,Minuly ty doby, kdy se druzí národové mezi sebou dělili o země a vody a my Němci jsme se spokojovali jen modrým nebem.“ „Drang nach Osten" („Tlak na východ" - drzé požadavky na území střední, jižní a východní Evropy a blízkého východu, na Rakousko, Balkán, Turecko, Sýrii a rovněž na africké a asijské kolonie atd.) ,,odůvodňovali" němečtí imperialisté tím, že prý Německo potřebuje mít v těchto zemích,,agrární doplněk". Ale země bohaté surovinami a lacinou pracovní silou, výhodné pro odbyt průmyslových výrobků, byly dávno rozděleny mezi kapitalisty Anglie, Francie a jiné.
Německým kapitalistům zbyly jen drobty kolonií v Africe a Asii. A tím víc se rozněcovala závist Němců, jejich vlčí lačnost. Počali usilovně zbrojit, připravovat se k dobyvačným válkám. Prušácké kasárenské drezurování zaplavilo zemi. Německý militarismus počal ohrožovat celý svět.
Vypukla první světová válka, ale Německo v ní utrpělo porážku. Po versaillském míru prožívalo těžké roky krize, nezaměstnanosti. Plány německých imperialistů uchvácení cizích zemí se zhroutily. Přesto však se němečtí imperialisté ani na okamžik těchto plánů nezřekli. Ihned po porážce započali s přípravami k nové světové válce. Jenomže tentokrát pracovali mnohem zákeřněji a důkladněji.
Němečtí velkokapitalisté především úplně podřídili stát svým zájmům. Stát reguloval teď hospodářství tak, aby několik největších boháčů mělo ohromné zisky i na úkor továrníků, obchodníků a velkostatkářů menších. Veškeren průmysl, celé hospodářství Německa bylo usměrněno na výzbroj. Finanční kapitál a stát se slily v jeden celek.
Tedy na rozdíl od imperialismu vilémovského Německa omezil fašistický imperialismus privilegované, rozhodující postavení junkerů ve vedení státu a odevzdal stát do rukou finančního kapitálu. Ztrativ v první světové válce válečné loďstvo, fašistický imperialismus nemohl počítat - aspoň ne pro první období svých loupežných tažení - s africkými nebo asijskými koloniemi, a proto na rozdíl od imperialismu vilémovského Německa soustředil své úsilí na kolonizaci Evropy.
Hlavní změna ve světové situaci tkví pak v existenci socialistického státu - Sovětského svazu, tvrze demokracie, míru a práv malých národů. Tkví ve zkušenostech národů z první světové války. Proto namísto jedné státní formy třídního panství měšťáctva, namísto měšťácké demokracie, která v Německu nikdy nebyla důsledně uskutečněna, musela přijít druhá jeho forma - odkrytá teroristická diktatura.
Připravovaly ji postupně reakční strany Německa a různá reakční zařízení, jež se zaváděla v této zemi. Proto musel fašistický imperialismus vyrukovat i s jinou ideologií, odlišnou od zastaralé ideologie vilémovského imperialismu, musel otevřeně štvát proti demokratickému myšlení a proti Sovětskému svazu. Musel vyvinout novou, silnější demagogii, než byla zastaralá šovinistická demagogie dřívější.
Využil iluzí maloměšťáků, že je možno zbaviti se kapitalistické nouze za kapitalismu, využil vlastnických, náboženských a nacionalistických předsudků lidových mas a taktéž nenávisti pracujícího lidu ke kapitalismu.
Němečtí velkokapitalisté, tito pánové velkobank a koncernů, všichni ti Kruppové a Rochlingové, Pensgenové a Siemensové, německý finanční kapitál, uzavřevší smlouvu s generalitou, se rozhodl zůstat pro tentokrát ve stínu, nevystupovat pod vlastním jménem. Proto si našli své hlídací psy - hitlerovskou, fašistickou stranu. Její vrcholky, počínaje policejním špiclem Hitlerem, nabrali ze spodiny společnosti. Jejím hlavním jádrem se staly masy těch průmyslových a zemědělských dělníků a zřízenců, kteří za dlouhé doby nezaměstnanosti hluboko klesli.
Za balamutícími hesly této strany, za nacionálním socialismem šli všichni, kdo věřili ve „vůdcem" slíbené obnovení Německa a hlavně věřili, že každý Němec bude tečí mít navždy zajištěnu každodenní vepřovou pečeni k obědu. Fašisté široce využili slepého patriotismu maloměšťáků, této stále kolísající společenské vrstvy, jež se sice v kapitalismu zklamala, avšak nenabyla ještě proletářského třídního vědomí - fašistická demagogie byla střižena právě pro maloměšťáky.
Řídíce německý stát v zájmech německých imperialistů, usměrňovali jej fašisté k jedinému cíli, k dobyvačné válce. Hitlerovský stát se stal státem „totálním". Kontroloval veškeren společenský život hitlerovského Německa, ba i veškeren soukromý život Němců, veškeré myšlení bylo v něm „usměrněno". Válečné přípravy, šílené zbrojení a potom sama válka za světovládu - to byl jediný obsah činnosti hitlerovského státu, a tomu se v něm vše podřizovalo.
Z týchž důvodů zničili hitlerovci veškeré svobody, jež si ve staletém boji vybojovala německá dělnická třída. Zničili svobodu slova, tisku, shromaždování, svědomí. Zničili dělnické politické strany a odbory dělníků i úředníků. Rozpustili volený parlament a nahradili jej komediantským, fašistickým sněmem. Zavedli v Německu nejukrutnější teror, popravili, utýrali ve vězeních, nechali shnít v koncentračních táborech tři a půl milionu nejlepších, nejpokrokovějších Němců. Vyhladili výkvět německého národa, všechny, kdo se tak či onak vzpírali fašismu. Za hitlerovců bylo celé Německo jediným žalářem, vykořisťování pracujícího lidu se závratně vystupňovalo a s ním závratně vzrostly i zisky německých velkokapitalistů. A mezi těmi byli i Hitler, Göring, Goebbels, Ribbentrop a jiní pohlaváři fašistické loupežnické bandy.
Připravujíce výbojnou válku, nacisté dlouhé roky prováděli politiku vyhladovění lidu, politiku ,,děl místo másla", autarkie (soběstačnosti), politiku takových cen zemědělských výrobků, že se jim německé rolnictvo vzpíralo hospodářskou stávkou, politiku ,,rolnického socialismu" Darré - „dědičných statků", jež posilovala kulaky a plodila nádeníky. Uskutečňovali politiku Leyovy ,,dělnické fronty" se systémem špiclů v závodech a se společností ,,Radostí k síle" (Kraft durch Freude), která měla uchlácholit nespokojenost dělnictva a zneužít aktivnosti zejména dělnické mládeže pro své hnusné cíle.
Ve své zahraniční politice lámal hitlerovský stát věrolomně mírové smlouvy, slavnostně jím uzavírané. Používaje zrady vlád některých evropských států jako Francie a jiných, zaměřoval veškeru svou mezinárodní působnost na válku, právě tak, jako to dělal v politice vnitřní. Uzavřel s fašistickou Itálií, Maďarskem, Rumunskem a Finskem loupežné koalice k drancování druhých národů, k uchvácení jejich území a k jejich zotročení. Ale on podvedl i tyto své ,,spojence". Proměnil je ve své vazaly, bezohledně vysával jejich hmotné zdroje a využíval jejich obyvatelů jako „Kanonenfutter". Válka za dobytí Evropy a dále i celého světa byla jediným cílem hitlerovského státu.
Zahraniční politika hitlerovského státu byla zaměřena na světovou nadvládu, které mělo sloužit dočasné vytvoření jednotné fronty kapitalistických mocností v čele s fašistickým Německem a jejich křižácké taženi proti Sovětskému svazu. Hitler byl přesvědčen, že jeho hesla o bolševismu jako ničiteli kultury, mravnosti, rodiny, vlasti budou mít takový účinek, že se podaří morálně odzbrojiti demokratické národy a zapojiti je do antisovětské válečné fronty. Počítal s tím, že zničí nejprve v bleskové válce Sovětský svaz a potom se obrátí proti svým západním spojencům, čímž se vyhne válce na dvě fronty, a tedy i porážce podobné té, jež stihla vilémovské Německo. Skutečnost ovšem škrtla všechny tyto rozpočty. Vytvořila se koalice demokratických zemí a výsledkem této koalice bylo konečně i zřízení druhé fronty v Evropě a rozpad uchvatitelské fašistické koalice. Tím byly podepřeny údery, zasazované hitlerovským vojskům Rudou armádou, a válka, jejíž průběh se urychlil, skončila úplným vítězstvím protihitlerovské koalice.
Je příznačné, a význam toho se nemůže dosti zdůraznit, že nejen válečné přípravy, ale ani počátek válečného tažení za kolonizaci Evropy byl by Hitler nikdy nemohl uskutečnit, kdyby byl neměl vlivné pomocníky: svou,,pátou kolonu" v demokratických zemích. Jen jejich pomoc způsobovala, že němečtí kapitalisté ani nepomýšleli na splnění podmínek versaillského míru, ale naopak. Zájmy amerických, anglických a francouzských trustů a kartelů na německém průmyslu přivedly k plánu Dawesovu, k rychlému vzrůstu válečného potenciálu Německa a v důsledku toho k politice „dorozumění". Ony umožnily Hitlerovi uchvácení Sárska, Rakouska, ony vedly k Mnichovu, jakož i k tragické parodii obrany Francie.
Strach před lidem vlastního národa, naděje, že imperialistické, reakční Německo bude zárukou proti vývoji doleva i v jiných evropských zemích, přivedla vládnoucí třídy těchto zemí - všech Petainů, Quislingů, Háchů a Tisů - k vlastizradě. A tuto svou politiku nízké hamižnosti zastírali magnáti kapitálu a jejich ideologové ,,vznešenými" hesly nejpodlejší demagogie - spásou evropské civilizace před bolševickými barbary, bojem proti komunistickým,,vlastizrádcům".
Skutečnost brzy ovšem dokázala, že právě Sovětský svaz se nejvíce přičinil o spásu evropské civilizace a že komunisté byli všude v prvních řadách nejobětavějších obhájců vlasti. Dobýti světovlády pro německé imperialisty, v tom byl jediný smysl existence hitlerovského státu. Hitler přímo psal: „Doba malých států minula. My nikterak nemáme záměr fabrikovati mírnou miniaturní Panevropu v čele s dobrým strýčkem Německem. My si nezplodíme své vlastní hrobaře. Musíme jednou provždy vytvořiti věčné politické a biologické základy Evropy." A aby bylo zcela jasné, co hitlerovci rozuměli německou Evropou, prohlásil Hitler, že se jeho stát řídí „světovým názorem, jenž zavrhuje demokratický princip masy a klade si za úkol, odevzdati vládu nad celým světem do rukou nejlepšího národa. Nacionálně socialistický světový názor buduje vše ne na principu většiny, ale na roli osobnosti.'' A dále: „Je třeba jakýmikoli prostředky usilovat o to, aby svět byl ovládnut Němci. Chceme-li utvořit naši velikou německou říši, musíme především vytlačit a vyhladit slovanské národy - Rusy, Poláky, Čechy, Slováky, Bulhary, Ukrajince, Bělorusy. Není žádného důvodu, proč bychom tak neučinili.“
Dějiny lidstva dokázaly ovšem, že cíl, který si vytkl hitlerovský stát, je nedosažitelný. Nejednou tyranové jako Alexandr Makedonský, Džingischán nebo Napoleon hnali na smrt desetitisíce lidí, chtějíce si podmanit svět. Dařilo se jim to částečně - přes hory mrtvol vcházeli do porobených zemí. Avšak tyto dočasné úspěchy neměly nikdy dlouhého trvání. Nevyhnutelně následovalo zhroucení jejich ,,slávy", jejich říše, jejich vlády. A sami tito vetřelci hynuli hanebnou smrtí, proklínáni národy. Je to pochopitelné. Idea světovlády, jež řídila loupežné státy, státy toho typu, jakým byl hitlerovský stát, je ideou ničení. Snaží se proměnit ohromnou většinu lidstva v otroky malé skupiny parazitů. Je zaměřena proti tvůrčí budovatelské práci, proti té síle, která stvořila člověka, která jej vyzdvihla nad předhistorickou zví řeckou úroveň jeho předků, podobných opicím.
Veškeren vývoj lidstva je neustálým bojem obou těchto sil: tvůrčí a ničící, tvůrčí práce a hovadského vyhlazování. A ačkoliv historie zná mnoho dočasných ústupů, konec konců zvítězila vždy práce, tvůrčí princip, pokrok.
Progresivní síly ovšem nevítězí samy sebou, automaticky. Je zapotřebí velikého úsilí, ohromných obětí. Krev, pot a slzy hojně kropí cestu k šťastnému životu. Ale náš osud, osud budoucnosti všeho lidstva, je v našich vlastních rukou. A jak to ještě jednou dokázala druhá světová válka, lidstvo má vše, čeho je zapotřebí k tomu, aby mohlo v tomto boji zvítězit. Je to uvědomělost, poctivost, ukázněnost, organisovanost, chrabrost, pracovní píle, sebeobětavost, vytrvalost desítek milionů nejlepších mužů a žen v celém světě, kteří zničili krvežíznivý hitlerovský stát, zničili tohoto nepřítele celého lidstva a kteří se nezastaví dříve, dokud nebudou zničeni jeho inspirátoři a jejich ideologie.
Hitlerovská armáda a její vůdcové
Svého cíle - světovlády - chtělo Německo, fašistický stát, dosáhnout pomocí dobyvačné války. Je proto pochopitelné, že hlavní síla, ve kterou doufali němečtí fašisté, byla hitlerovská armáda. Co byla hitlerovská armáda a kdo byli její vůdcové? Podle podmínek versaillského míru mělo Německo, poražené ve válce r. 1914-1918, právo vydržovat jen stotisícovou armádu - Reichswehr - bez soudobé vojenské techniky, armádu, která měla sloužiti jenom pro zachování „vnitřního pořádku". Ve skutečnosti však Reichswehr konzervoval staré důstojnické a poddůstojnické kádry a připravoval nové. Totéž dělaly i jiné legální a nelegální vojenské organizace jako „Stahlhelm", ,,černý Reichswehr", četné sportovní spolky atd. Tyto kádry se staly jedním z nejzákladnějších pilířů hitlerovské armády.
Hitlerovci se dostali k moci nejen jako příručí německých plutokratů, nejbohatších továrníků a bankéřů, ale též se schválením staré šlechtické, junkersko-prušácké vojenské kliky. Byl to onen typ důstojníka-Prušáka, o kterém veliký ruský satirik Saltykov-Ščedrin již před 75 lety na základě vlastních dojmů z Německa napsal, že „vším svým stylem, postavou, držením těla, vypjatou hrudí, zdviženou bradou přímo mne trká: ´Já jsem hrdina´. Zdá se mi, že kdyby místo toho řekl: Já jsem lupič a hned tě začnu řezat, bylo by mi lehčeji." Této vojanštině se nikdy nepřestanou sníti sny o dobyvačných pochodech. Válka byla jim vždy jediným a nejlepším řemeslem, válka pro samu válku, lhostejno v čích loupežných zájmech je vedena. Jsou to potomci těch Němců, které tak barvitě vylíčili Marx a Engels v článku ,,Zahraniční politika Německa" v „Nových rýnských novinách" z 2. července r. 1848:
„Za posledních 70 let, abychom se nevraceli do minulosti ještě vzdálenější, postupovalo Německo Britům za jejich zlato své lancknechty proti Severoameričanům, bojujícím za svou nezávislost; Němci dali se naštvat jako divoká smečka psů proti Francouzům; ve sveřepém manifestu vévody brunšvického hrozili rozbořit Paříž do základů, spikli se s emigrovavšími šlechtici proti novému řádu ve Francii, při čemž všechny tyto úsluhy oplácela Anglie subsidiemi. Když během dvou posledních století přišla jednou Holanďanům do hlavy rozumná myšlenka, skoncovat s nesmyslným hospodařením domu Oranského a proměnit svou zemi v republiku, vystoupili opět Němci jako pochopové svobody. Švýcarsko mohlo by také leccos vyprávěti o sousedství Němců a Uhry se jen pomalu vyléčily ze škod, které jim způsobilo Rakousko, jeho německý imperátorský dvůr.
Až do samého Řecka docházely německé bandy naverbovanou, které měly podporovat maličký trůn líbezného Otty, a v samém Portugalsku objevili se němečtí policajti. A kongresy po r. 1815, pochody Rakouska proti Neapoli, Turinu, Romagni, zatčení Ypsilantovo, Německem vyvolaná zotročující válka Francie proti Španělsku, Don Miguel, Don Carlos, podporovaní Německem, reakce v Anglii, ozbrojená hannoverskými vojsky, Belgie, roztržená a terorisovaná německým vlivem, Němci v samých hlubinách Ruska, představující oporu jediného samovládce a malých despotů - celá Evropa zaplavená Koburgy!
Polsko oloupené, roztržené za pomoci německé vojanštiny, Krakov, který zrádně rozdrtila, Lombardie a Benátky, zotročené a vyčerpané pomocí německého zlata a krve, veškeré osvoboditelské hnutí v celé Itálii, přímo či nepřímo udušené bodáky, šibenicemi, žaláři, galejemi... Seznam hříchů Německa je mnohem delší, lépe jej nesčítat.
Vina za tyto hnusné činy, páchané za pomoci Německa v druhých zemích, padá nejen na vládu, ale ve velké míře i na sám německý národ. Kdyby nebylo jeho zaslepenosti, jeho otrockého ducha, jeho ochoty a pohotovosti hrát úlohu lancknechtů, ,,blahosklonných" pochopů a poslušných nástrojů pánů ,,z milosti boží", německé jméno nebylo by tak nenáviděno, proklínáno i přezíráno za hranicemi. A Německem zotročené národy dávno by dospěly do normálního stavu svobodného vývoje."
Ideál německé vojanštiny byl otevřeně vyjádřen mnohými vilémovskými generály. Ti snili o nevelké, po zuby vyzbrojené armádě profesionálů, bleskurychle působící. Majíce hořké zkušenosti z první světové války, obávali se všeobecné branné povinnosti, ozbrojení národa, velkých armád.
Avšak v naší době není možno podmanit si s nevelkou armádou Evropu, a tím méně celý svět. K tomu je zapotřebí mnohamilionové armády, celá země musí být podřízena potřebám války. S tím se museli smířit i němečtí generálové. Právě proto i oni pomohli k vládě kaprálovi Hitlerovi, ač neskrývali, že ho přezírají. Hitlerovi a hitlerovcům se dostalo vážné úlohy ideologicky zpracovat lidský materiál, který měl sestavit a sestavil potom masu vojáků německo-fašistické armády.
Již za první světové války představovala německá armáda vydrezurovanou vojenskou masu, jež byla nezpůsobilá uvažovat a jež nadto byla opilá šovinismem. Avšak ani proslavené prušácké cepování, ani drzá lež, že se imperialistická válka vede v zájmech německého národa, neprojevily se dostatečně pevnými. Čtyři roky války nejen že vyčerpaly Německo, daly vykrvácet císařově armádě, ale i podlomily jejího bojového ducha, její slepou disciplinu.
Vycházejíce z této zkušenosti, hitlerovci postavili zpracovávání budoucích vojáků na pevnější základy. Ley, vůdce ,,německé dělnické fronty" - této největší provokatérské organizace, jaká kdy byla, napsal o systému fašistického zpracovávání německých mozků toto: „My počínáme od tří let. Jakmile dítě počíná chápat, vtiskneme mu do rukou praporeček. Dále škola, organizace Hitlerovy mládeže, úderný oddíl, vojenská služba. Ani na okamžik nenecháme je sobě samému. A když prošlo vším tím, tu je svým pořádkem uchvátí „dělnická fronta" a nepustí je - už jako dospělé - do samé smrti, ať se mu to líbí nebo ne." Ano, jak říkali sami fašisté, každý Němec byl vychován jako „politický voják Adolfa Hitlera".
Ideje, jež se vtloukaly do hlavy budoucím vojákům, nebyly příliš složité. Za prvé, Němci musí bezpodmínečně poslouchat „vůdce" a vůbec náčelníky všeho druhu, jež on určil, neuvažovat, nemyslet, protože to za ně dělá „vůdce". Za druhé: Němci patří k vyšší rase. Musí přezírat a nenávidět všechny ostatní národy, protože jsou vyvoleni, aby vládli nad celým světem. Za třetí, aby dosáhli svého cíle, mají Němci nejen právo, ale i povinnost užívat všech prostředků bez rozdílu, a čím jsou tyto prostředky podlejší a ukrutnější, tím lépe.
Celé toto „učení" šlo Němcům lehce. Byli k tomu dávno připraveni svým vlastním dějinným vývojem. V Německu se déle než kde jinde udržel ve městech stavovský, řemeslnický řád a selské hospodářství vyvíjelo se prušácko-junkerskou cestou. Aby mohli obstát v soutěži s kapitalistickými zeměmi, jež pokročily vpřed, museli řemeslníci dodávat zboží, které se vyznamenávalo přesným provedením, a selské hospodářství - masovou lacinou produkci.
Jako základ bylo tu krajní vykořisťování jak ,,rodinné" - tovaryšů, tak i nádeníků, kteří byli postaveni na roven domácího tažného dobytka. Všechno to vychovalo u Němcůmalicherné šosáctví, klanění se „pořádku", bázeň před ,,vyšším", slepou poslušnost zákonů, krajní schematismus v myšlení, pedantismus, puntičkářství. A odvěké zaměstnání naverbovaných dusitelů svobody národů naočkovalo Němcům nesmírnou zpupnost proti všem jiným národům, velikášství, zhovadilou hrubost a ukrutnost středověké soldatesky. Pozdě, ale zato velmi rychle se vyvinuvší kapitalismus přidal odpuzující lačnost a lakotu. Všechny tyto rysy, jež obzvláště charakterizují německé měšťáky a maloměšťáky, zanechaly své stopy i na německé dělnické třídě. A jsou typické pro německou fašistickou armádu.
Když hitlerovská armáda, její vojáci a důstojníci rabovali, nebyly to jen zločiny jednotlivců, ale metodicky, plánovitě prováděná opatření. Hitlerovci zavedli „osobní zájem" vojáka na válce. To znamená, že slíbili svým vojákům, že jim rozdají půdu v uchvácených zemích, na příklad na Ukrajině a v Bělorusku, a že jim dají z této půdy vyhnané rolníky jako nevolníky. To také znamená, že vše, co fašisté v dočasně okupovaných zemích naloupili, posílali v milionech úředních zásilek svým příbuzným do Německa. Tak udělali fašisté ze zločinu zákon. Proměnili loupež a krádež ve vojenské hrdinství.
A právě tak tomu bylo i s masovým zabíjením neozbrojených obyvatelů, znásilňováním, mučením a nesmyslným ničením kulturních hodnot. Toto vše bylo chladnokrevně promyšleno, byl to systém, uskutečňovaný s mrtvou setrvačností a důsledností nataženého mechanismu.
V rozhovoru s Rauschningem, jedním z dřívějších Hitlerových přátel, jenž potom utekl do Ameriky z bázně před osudem postihnuvším mnohé bývalé přátele ,,vůdcovy", se kterými se rozešel, Hitler řekl: ,,Teror je nejúčinnějším nástrojem politiky. Já se ho nebudu vzdávat jen proto, že tlupa hloupých buržoazních citlivkářů se uráží pro jeho užívání. Mou povinností je, využít všech prostředků, přiučit německý národ surovostem a připravit jej k válce. A mé chování v době války bude také takové ... Duševní zmatek, vzájemně si odporující city, neřešitelnost, panika, to jsou mé nástroje ... Svět je možné ovládnout jen strachem ... Nač žvatlat o hrubosti a rozčilovat se nad týráním. Masy to potřebují. Ony mají zapotřebí něčeho, co je přinutí třásti se hrůzou..."
Obludná zvěrstva masového krvavého teroru, jež páchala hitlerovská armáda, byla tedy nerozlučně spjata s celým systémem vedení války. Měla dvojí účel: zlomit ducha odboje zotročených národů a ,.zocelit" německé okupanty pro uskutečnění programu ,.totální války", jak jej nastínil Hitler, vštípit jim ,,rekovného ducha".
Ovšem Hitler měl na zřeteli i vrstvy, které by přímé, nezastřené hlásání výbojné, loupežné války mohlo odpudit. Pro ně měl pohotově hrubou demagogii - vydávat hitlerismus za nejvyšší pacifismus. „Kdo se opravdu upřímně snaží, aby pacifismus zvítězil," psal Hitler ve své bibli lidožroutství ,Můj boj', „ten se musí ze všech sil snažit, aby Němci ovládli svět. Pacifisticky humánní idea je fakticky tenkrát dobrá, když výše stojící člověk nejdříve ovládne svět a podmaní si jej v takové míře, že se stává jediným vládcem země."
Německý militarismus se vůbec vydával za podstatně odlišný od militarismu druhých imperialistických států. Tak na příklad nacismu nakloněný katolický filozof Scheler tvrdil, že u Němců militarismus je „výrazem národa, který si cení čest výše než užitek, moc celku výše než zájem skupin a tříd, boj a práci výše než příjemný život, štěstí a pokoj," že tedy německý militarismus vyplývá „ne z plutokratických snah jako u Angličanů, ale z rasy, přírody, z hlubokého přesvědčení, z instinktu".
Proto je válka, kterou nesou Němci světu, „nejsvětějším a největším zjevením, s jehož pomocí nám Bůh posílá světlo", jak to kázali kněží „německého křesťanství", proto je válka „železnou vanou očisty". A konečný cíl této války, svět očištěný hitlerovci, měl vypadat tak, jak jej nakreslil fašistický filozof Bergmann: „Na zříceninách světa vztyčí svůj vítězný prapor ta rasa, která se projeví jako nejsilnější a promění veškeren kulturní svět v dým a popel."
Hitlerovská armáda vedla „totální válku , to znamená, že vedla válku nejen proti armádám, ale proti celým národům, válku neuznávající rozdílu mezi nepřátelskými vojáky a civilním obyvatelstvem, válku vyhlazovací. V týchž rozhovorech, zapsaných Rauschningem, líčil Hitler již v roce 1932 své metody vedení války takto: „Budoucí válka bude se radikálně lišit od poslední světové války ... Odmítá se právo používati ve válce jakýchkoliv zbraní a taktéž právo vésti bakteriologickou válku. Ale já zde nemám výčitek svědomí a budu používati takových zbraní, jakých bude nutno. Nové otravné plyny jsou úžasné ... Bakteriologická válka má budoucnost... My podlomíme fyzické zdraví našich nepřátel právě tak, jako zlomíme jejich mravní odpor..."
Jeden z německých teoretiků německé válečné ideologie, Banse, popsal ve svém spise „Wehrwissenschaft" bakteriologickou válku tohoto druhu: nakažení nepřítele skvrnitým tyfem pomocí vší, cholerou a morem pomocí krys, zamoření vody bakteriemi tyfu, otrávení potravin. Dále líčí práci vědeckých „kochovských" ústavů, zabývajících se velkovýrobou zkázonosných mikrobů a experimenty na zajatcích a,,méněcenných". Že hitlerovci neuplatnili plyny a bakterie ve druhé světové válce, vysvětluje se tedy ovšem ne výčitkami svědomí, ale bázní, že na použití těchto dvojsečných zbraní, zakázaných mezinárodními smlouvami, by spojené národy odpověděly úplným vyhlazením německých lotrů.
Při tom, jak známo, podstatou hitlerovské strategie byla ,,blesková", zákeřně započatá válka, čili, jak se vyjádřil Hitler: „Já nikdy nezačnu válku, nejsem-li si jist, že demoralizovaný nepřítel ustoupí před prvním úderem první obrovské ofenzivy... Ohromující vzdušné útoky, teror, sabotáž, vyhlazování, zabíjení vůdců, napadení všech slabých bodů nepřátel, neočekávanost útoku - vše v jednu a tutéž vteřinu bez ohledu na zálohy a ztráty - to je válka budoucnosti. Gigantický, zdrcující úder... ani takzvané mezinárodní právo, ani úmluvy nebudou mi překážkou..."
Po prvé se idea ,,bleskové války" vtělila do tak zvaného ,,plánu Schliffenova" proti západním mocnostem. Avšak Hitler pod vlivem korunního prince, nedbaje varování zkušených generálů, jak ,,levých" jako Seeckt, tak i „pravých" jako Ludendorff, chtěl sjednotit ,,bleskovou válku" s ,,plánem Hoffmannovým", totiž s pochodem na východ, v neomezené prostory Sovětského svazu, což bylo zřejmě neuskutečnitelné. Ve válečné ideologii německého imperialismu hrály též význačnou úlohu různé utopistické myšlenky o „technické válce", na příklad Guderianovy, líčící budoucí válku jako téměř výhradní válku tanků, jiných teoretiků jako válku letadel atp., a podceňující význam samého člověka, roli vojáka ve válce.
Při tom německá strategie přemrštěně přeceňovala své vlastní síly a podceňovala síly a možnosti nepřítele. Taktika fašistické armády, vyplývající z této strategie, byla - jak ukázala válka - šablonovitá, nepružná, pedantická. Němci, přesní ve svých operacích, pokud situace dovolovala postupovat podle předpisů vojenského řádu, stávali se bezmocnými, když se situace komplikovala a vyžadovala samostatného rozhodování. Zkušenost války zvrátila všechny otrokářské plány Hitlerovy, a to především hrdinským úsilím Rudé armády. Avšak konečné vítězství - nejen ve válce, ale i při budování trvalého míru - bude zajištěno teprve tehdy, až bude zničeno jádro hitlerovské armády - německý generální štáb a jeho ideologie.
Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU, Svoboda, Praha 1946