Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU (5/10)
Přidáno v sobotu 24. 9. 2011
Pokračování z 1. části, 2. části, 3. části a 4. části.
IDEOLOGIE NACISMU JAKO SYSTÉM
Nacisté vtloukali všem do hlavy, že jejich ideologie nepramení z rozvažování, ale z německé duše - ,,Gemut", chápané citově, živelně, pudově. O ideji nacismu tvrdili, že ,,otcem jejím je vůle, matkou příroda a porodní babičkou nouze". Tato teze, souhlasná s jejich obecným mystickým antiintelektuálním hlediskem, měla ovšem svůj účel. Měla vysvětliti, proč nacistická ideologie se skládá z logicky nesouvislých a často protichůdných úlomků, které si němečtí fašisté „organizovali" ze všech ideologických kloak všech věků a národů. Přitom však nacisté počítali s tím, že průměrný Němec je puntičkář, vydrezurovaný v biflování učitelem a pastorem ve škole a kaprálským výcvikem na ,,placu", a že proto potřebuje schéma, které by se mu mohlo vtloukat do hlavy.
Proto není nic divného, že v německé fašistické literatuře zaujímají systematické výklady nacistického světového názoru důstojné místo vedle spisů, jejichž krkolomný jazyk, stylizovaný starogermánsky (ovšem s příměsí slovíček a obratů kasařů a prostitutek berlínského Alexanderplatzu), jejich „vznešený" mystický hysterický tón a absurdně nesmyslný obsah má působiti přímo, ,,vnitřně" na německou duši.
Soustavných výkladů nacistického světového názoru jak populárních, tak i těch, jež byly napsány s příslovečnou důkladností německých školometů a opatřeny s obvyklou německou ,,Gelehrsamkeit" bezpočetnými citáty, je bohatý výběr. Budoucí historik kultury, zabývající se tímto patologickým nádorem, jejž bude nucen pitvati, bude míti snad zájem o porovnání mezi systémy Baeumlera, Kriecka, Klaggesa, Bečka, Dietricha, nebo samého Hitlera, Rosenberga a jiných, bude konstatovati rozdíly a podoby mezi nimi atd. Pro náš účel nemají tyto podrobnosti významu. My rozumíme dobře, proč neexistuje a nemůže existovat opravdu jednotný nacistický ideologický systém právě tak, jako dobře chápeme, co tento systém vůbec umožnilo.
Nacismus, jenž dodával německému loupežnému imperialismu vše, čeho je zapotřebí k zotročení lidu a lidstva, snažil se sjednotiti pod praporem s hákovým křížem všechny Němce bez rozdílu tříd a nakaziti hnědým morem všechny společenské vrstvy všech národů.
Proto musela nacistická ideologie být eklektickou, to znamená, musela bezzásadově sjednocovati nejméně sjednotitelné názory. Nemohla vycházet z jednotného principu, odpovídajícího skutečnému stavu věcí, nýbrž musela se přizpůsobovati všem chutím. A taktéž musela být pragmatickou v nejhorším slova smyslu, to znamená, že musela stále měniti své teze, přizpůsobujíc je bezprincipně náhodné každodenní konjunktuře.
A nacismus je opravdu divoká míchanina. Skládá se z řádné porce dobrodružného romantismu, „rekovného realismu", mystického iracionalismu pro vábení a opíjení mládeže. Ze střízlivého ,,vědeckého" uvažování ekonomického, sociologického, historického, filozofického apod. rázu, které se opatrně vyhýbá jak materialismu, tak i iracionalistickému blouznění. To pro své pány, pro střízlivé magnáty, jimž hitlerovci sloužili jako lancknechti. Skládá se dále z antiidealistické kritiky (ovšem ze zpátečnických posic: duše a instinkt proti rozumu a úsudku), z kritiky, která míří k podchycení proletariátu a s ním jdoucí inteligence. Z náboženských idejí, které - přes všechen odpor k němu - přece jen nezavrhují křesťanství, aby tím neodpudily věřící měšťáky a maloměšťáky.
Že však nacismus do příchodu Hitlera k moci a potom do počátku druhé světové války a rovněž i v době německého nástupu a v době německé porážky, pokaždé příkře měnil nejen svá taktická hesla, ale i své zásadní programové teze, to němečtí fašisté nejen sami připouštějí, ale i ,,principiálně" odůvodňují. Demagogicky se odvolávají na známý výrok Goethův „Was fruchtbar ist, allein ist wahr" (,,co plodné je, jen to je pravdivé"), čímž Goethe chtěl jen vyjádřiti hluboký princip vědeckého materialismu, že jedině praxí, chápanou jakožto historickou tvůrčí činnost lidstva, se dokazuje pravdivost teorie.
Proto ,,ideologové" v hnědých a černých stejnokrojích negovali objektivní pravdu a odpřísáhli přizpůsobování se, konjunkturu. Ba dokonce cynicky přiznávali, že nacismus nemůže veřejně hlásati pravdu, neboť tím by se prý předčasně odhalily jeho záměry, že ji musí chovati jen pro úzký kruh zasvěcených.
Že přesto všechno, přes takovou ideovou bezzásadnost, vyhlašovanou za princip, přesto, že lež byla jí vědomě korunována na pravdu, nacistická ideologie mohla nabýti podoby jakéhosi systému, vysvětluje se výhradně tím, že cíl, kterému sloužila, byl jediný a stálý. Klamání, tmářství a nenávist k člověčenstvu, nejukrutnější teror a nejnelidštější výbojná válka, to je to, co stmelilo nacistickou ideologii v jednotvárný systém.
Nesmíme také zapomenout, že hitlerovci schválně pěstovali ve své vlastní ideologii jisté úchylky. Nemluvě o poslední době, kdy hlavní fašistické vedení v předtuše nevyhnutelné katastrofy zachraňovalo pro budoucnost kádry a kdy i pohlaváry, takové ,,teoretiky" jako na příklad Darré, proto ,,pronásledovalo" za úchylky, měli nacisté vždy jistý zájem na předstírání existence demokratické svobody vědy a vůbec společenského myšlení v Německu.
Potřebovali to do počátku války pro zahraničí, hlavně pro Spojené státy a potom pro neutrály. Proto hitlerovci dovolovali diskuze v otázkách filozofie, historie atd., ba dovolovali i různé filozofické školy ,,strašně" mezi sebou nepřátelské, které však, rozumí se, hájily tentýž politický systém německého fašismu a tentýž jeho systém ideologický. Podívejme se blíže, jak takový systém vyhlíží.
Jako ,,vzor" vezměme přednášky jednoho z vedoucích hitlerovských ,,ideologů" na vyšší politické nacistické škole, autora spisů z oboru filozofie, psychologie, pedagogie, historie a národního hospodářství, esesáckého generála Klaggesa. Je to knížka ,,Idea a systém", vydaná roku 1934 v Armanen-Verlag v Lipsku, má 144 stránky.
Klagges dělí svou knížku na pět částí: organický vývoj; světové názory vývoje a stálosti; hospodářské učení o vývoji; učení o vykořisťování a třídním boji; učení o osvobození. V úvodní části označuje Klagges již v prvních slovech protivníka: ,,mezi protivníky nacionálního socialismu stojí daleko na prvním místě marxismus, jenž zachycuje v sobě tak silně podstatu i ostatních protivníků, že je celkem nutné nazývati jej jediným protivníkem nacionálního socialismu". Život národů právě tak jako život člověka je vývoj, je to potok, jehož příčinou není činnost jednotlivců, ale vůle Boží. Státník se musí vymaniti z dočasných vln na povrchu tohoto potoku, avšak musí počítati s tokem, jehož směr je určen ,,božsky přirozenou vůlí stanovení". Tento vývoj člověka a národa není mechanický, ale organický, což znamená, že jeho směr je určen jen obecně a jeho konečný cíl jen v hlavních rysech, přirozenou zděděnou rasou, zatím co cesta jeho vývoje a osobitosti jeho cíle mohou být svobodně zvoleny samotným vývojem. Druhá část odmítá konzervatismus jako ,,zastaralý světový názor stálosti semitského, biblického původu", jehož se ,,pruští konzervativci drželi jen proto, že doufali míti užitek ze zachování daného stavu státu". Ze světových názorů na vývoj odmítají se zde tři odrůdy: liberalismus, ultramontanismus a marxismus.
Liberalismus prvotně, když se v XV. století objevil, obrodil světový názor na vývoj, obsažený již v Eddě a v jiných árijsko-germánských svatých knihách. Avšak liberalismus neřešil otázku osobitosti vývoje. Materialisté, jako ď Alembert, Ch. Darwin, Feuerbach, Vogt a Buchner, hájili mechanický vývoj. Zatím idealisté, jako Hegel, byli vitalisty, hájili vývoj organický. Liberalismus neřešil také otázku směru vývoje: snaží se dosáhnouti jako svého konečného cíle plného vyrovnání všech rozdílů ve světě (což v politice znamená internacionalismus) anebo naopak, plného rozvoje svérázu (v politice je to nacionalismus). Liberalismus nemohl se tu rozhodnout nejen proto, že vědy dávaly tehdy ještě málo faktů, ale hlavně proto, že takové rozhodnutí mezi oběma směry nenacházel nutným, neboť věřil, že tvůrčí síla dosáhne svého cíle sama, bez zásahu člověka. To prý byl zase zhoubný vliv židovství, vliv Spinozův, jeho etického monismu, tvrdícího, že právo a dobro zvítězí samy, bez boje, a jeho individualistického egoismu, hlásajícího, že pravé dobro je užitečno a pravé užitečno je dobro. ,,V tom tkví i podnes - píše Klagges - nejhlubší kořen našich falešných ideálů svobody a věčného míru." A odtud se i rozšířil ten „hrozný jed, rozkládající duši národů, to zločinné učení, že cílem státu je pomáhati jednotlivci, rozvíjeti a harmonicky vytvářeti všechny jeho síly a nadání, aby mohl zplna užívati života, na což všichni jednotlivci mají míti stejné právo". Liberalismus se tedy vědomě snažil zničiti vše, co člověka společensky vázalo, cílem mu byla anarchie, zničení pokrevních spojek rodiny a národa, uznával proto jen „lidstvo", a „člověčenství", ačkoliv toto vůbec není žádným životním společenstvím.
Hledisko liberalismu zastávali i němečtí nacionální liberálové jako Stresemann nebo Curtius, strana lidová (Volkspartei), ba i pangermáni (Alldeutsche), neboť pro ně byl nacionalismus jen dočasným stupněm ke kosmopolitismu. Ani o vlas lepší není ultramontanismus rakouských křesťanských socialistů a německé strany Zentrum, jenž - opíraje se o knihu otce církve sv. Augustina „O státě božím" - chce uskutečniti křesťanský internacionální světový stát. Počínajíc od krále Franků a pozdějšího římského císaře Karla, který s hlediska německé národní politiky nezaslouží názvu „Veliký"', a končíc třicetiletou válkou, dějiny dokázaly, že uskutečnění německo-římské říše není možné, že přináší světu ne mír, ale válku, a hlavně, že neřeší otázku, kdo by v této říši vládl - německý císař nebo římský papež. Ultramontanismus je vlastně ještě horší než liberalismus, neboť liberalismus v politických otázkách kolísá, ultramontanismus jde však s tvrdou vůlí ke svému cíli.
V posledním ohledu podobá se prý ultramontanismu marxismus, neboť i on zaujímá po každé rozhodné, určité stanovisko. Marx prý ovšem musel, převzav ideu vývoje u Hegela, ,,v souhlase s internacionálními zájmy židovské rasy a puzen svými zděděnými rasovými osobitostmi, zcela odlišnými od německých, vše převzaté obrátiti v pravý opak. ,,Známý výrok Marxův v doslovu k druhému německému vydání I. svazku „Kapitálu" - „Pro Hegela jest proces myšlení ... demiurgem (tvůrcem) skutečna, které představuje jen jeho zevní projev. Pro mne naopak není ideálno nic jiného, než materiálno, přesazené do lidské hlavy a v ní přetvořené" - Klagges „vykládá" tak, že Marx v protikladu k Hegelovi chápe vývoj jako ryze mechanický, mašinální proces, určovaný jedině vnějším prostředím, jež pozůstává jedině z materiálních, hospodářských poměrů. A právě tak „rezolutní" je i Marxův internacionalismus, neboť prý neguje veškeré nacionální zájmy. Vždyť i nacionalismus německých sociálních demokratů byl prý taktéž manévr, nebyl upřímný.
Ztotožňování marxismu, který, jak známo, je materialismus dialektický, s materialismem mechanickým, metafyzickým; přisuzování marxismu, že neuznává určujícího vlivu nehospodářského, ideologického činitele; ztotožňování liberalismu a demokracie; ztotožňování proletářského internacionalismu s měšťáckým kosmopolitismem a s negací nacionálních zájmů lidu - to vše jsou prastaré, vyvětralé pomluvy v boji proti marxismu, ale je ovšem podnes nemálo těch, kteří jim sedají na lep.
Nacionálně socialistická představa všeobecného vývoje není tedy „pohyb" stroje, ale „růst" živé bytosti, která ,,svou vlastní vůlí, odpovídající její krvi, určuje zákon svého stanovení a bojuje za jeho uskutečnění." Taková představa vývoje je stimulem pro práci a boj, organické cítění a myšlení ,,vůdcovo" a jeho spolubojovníků a vysvětluje „zázračnou sílu" nacionálního socialismu. Představa mechanického vývoje prý však vede k pasivitě.
A právě to prý potřeboval Marx, neboť jemu záleželo na ochromení obranných sil,,tvůrčích" (schaftend) národů proti ,,zápasícím" (raffend) - známá nacistická hříčka slov - národu židovskému. Vždyť prý jen Židé mají zájem na internacionalismu, jimi vynalezeném, neboť jen světová republika, v níž všechny ostatní národy by ztratily svou nacionální neodvislost, jenom taková uniformovaná lidská kaše by zajistila Židům světovládu, v níž jenom Žid by se mohl státi prezidentem.
Právě tak ,,originální", „duchaplné" a „přesvědčivé", jako tyto teze jsou i důvody, jež Klagges pro ně uvádí. Prohlašuje, že věda odmítla darwinismus a postavila na jeho místo vitalismus, to jest organický idealismus. A dále, že národy existují od pravěku lidstva, že megalitová kultura kamenného věku prý náležela Germánům, kteří vždy byli a navždy zůstanou nositeli kulturního vývoje. Všechny pokusy vytvoření internacionální státní organizace prý proto ztroskotaly, neboť sama příroda zničila smíšené kultury, jež se jí příčí; Césarovu římskou říši, Egypt, Babylon, asijskou říši Alexandrovu, Karlovu svatou říši německého národa, Napoleonovu římskou říši francouzského národa. Zato nacionální německý stát má nevyčerpatelnou sílu: velký kurfiřt Bedřich Veliký, Bismarck a Hitler - každý budoval znovu Velkoněmecký stát. Tedy ne jednotlivec a ne lidstvo, ale národ má věčný význam.
Jak je vidět, nacistický ideologický systém si dějiny značně zjednodušil. Takové maličkosti, jako že tajuplná vnitřní životní-vitální síla je právě tak fantastická jako megalitový pragermánský národ, nebo že svobodné, dobrovolné spojení národů, k němuž postupně vede společenský vývoj, nemá nic společného s otrokářstvím a násilím, na nichž byly založeny zahynuvší světové říše (a na nichž - v rozporu s vlastním názorem-pokusil se založiti světovou říši Hitler), Klaggese a jemu podobné ovšem nijak neznepokojují. „Rasový boj (Rassenkampf), a ne třídní boj (Klassenkampf)", opakují frisch - fromm - frohlich - frei, čiperně a vesele jako by se nic nestalo.
V třetí části odmítá především konzervativní pojetí hospodářského vývoje, merkantilismus, který měl na zřeteli státní, ne však národní hospodářství, a proto se nemohl osvědčiti pro Němce, kteří neměli svůj nacionální stát. Liberalismus, který započal svou zhoubnou činnost zrušením středověkých kupeckých gild a řemeslnických cechů, byl buď materialistický anebo i když byl idealistický, měl na zřeteli jen osobnost jednotlivcovu, při čemž hrál v něm úlohu jen internacionální směr hospodářského vývoje. Liberálové, ba i němečtí nacionální liberálové viděli v hospodářství státu i národa jenom přechodnou etapu k ustavení světového obchodu. Za totéž kárá Klagges i národohospodáře XIX. století, Lista, jehož reakční ideu autarkie si nacisté přesto přece přivlastnili.
S Marxovým učením o ekonomickém vývoji nedělá nacistický ideologický systém ovšem žádné cavyky. Není nic lehčího než vyvracet něco, co jste sami před tím zfalšovali; vyvrací ne marxismus, ale karikaturu marxismu. Marxovo učení líčí jako fatalistický hospodářský determinismus: ,,ekonomika je osud", hospodářský a vůbec společenský vývoj je nezávislý na lidech. Jediným měřítkem pokroku je prý podle Marxova názoru množství a láce vyráběného zboží. Jedinou příčinou rozvoje velkoprůmyslu na úkor středního průmyslu a řemesla je prý ta součást stroje, jež se nazývá pracovním strojem: jeho neustálý rozvoj zdokonalování prý nevyhnutelně vyvolává koncentraci podniků, což má zase za následek koncentraci tržišť a vytvoření světového hospodářství.
Nacionální socialismus vidí však příčinu hospodářského vývoje ve vnitřním pudu jednotlivce a národa, ve svobodné tvůrčí vůli, která se řídí jen vrozenými rasovými ideály a nadáním, jež prý nezávisí na žádných vnějších činitelích a jejíž působnost nemůže být předurčena. Měřítkem pokroku je jen ,,povýšení života naší vlastní odrůdy". Zákon koncentrace a s ním i vývoj k jednotnému světovému hospodářství „vyvrací", zato uznává neomezené rozšíření nacionálního hospodářství (ovšem jen německého). Dá se tedy celá ta nacistická teorie národohospodářského vývoje vyjádřiti velmi stručně, ba jediným slovem: ,,Rabuj!"
Klaggesovi zbývá ještě podati „důkazy" proti zákonu koncentrace. Což o to, árijská archeologie přece dokázala, že ,,vývojové stupně" - domácí, městské, národní a světové hospodářství - nenásledovaly jeden za druhým, ale již v pradávné době existovaly jeden vedle druhého a právě tak jako dnes se navzájem pronikaly a doplňovaly. Měli tedy primitivní obyvatelé jeskyň a stromů světové hospodářství! A cožpak ne - dokázala statistika, že „ač světová výroba surovin vzrostla v letech 1913-1925 o 16-18%, světový obchod vzrostl jen o 5%, že tedy „vývoj se nepohybuje směrem k vítězství světového hospodářství nad isolovaným nacionálním hospodářstvím"? (O vlivu takové „titěrnosti" jako imperialistická světová válka roku 1914-1918 právě na světový obchod, který stejně nemůže být výhradním měřítkem pro internacionální charakter soudobého světového hospodářství, o tom se zde ovšem mlčí.)
Hlavní úder je však namířen proti zákonu koncentrace. Pravda, jak by se nacisté nevrtěli, fakta jsou příliš očividná. „Za poslední století dosáhla výrobní forma velkopodniků a gigantických podniků ze skromných počátků převyšujícího významu", přiznává i Klagges. Tvrdí však, že je to zjev jen náhodný, že není příčiny, proč by tato tendence měla být trvalá. Vždyť jestli právě pracovní stroj dělá velké podniky výhodnějšími než řemeslo, proč tedy dodnes zůstalo krejčovství většinou malým podnikem, ačkoliv používá šicích strojů - ptá se jedovatě.
Vše se objasňuje jeho velikým objevem: ne pracovní stroj, ale hybný stroj určuje velikost podniku, a je to výlučně parní stroj, který vede k velkopodnikům (protože čím je parní stroj větší, tím je ekonomičtější), zatím co výbušný motor není pro malopodniky tak škodlivý a elektromotor dává jim možnost vydržet soutěž s velkopodniky v mnohých oborech. Toto „pro marxismus jistě zdrcující odhalení" „potvrzuje" statistika: počet elektromotorů vzrůstá nepoměrně rychleji než počet parních strojů, počet podniků zaměstnávajících 6 aneb více dělníků vzrůstá mnohem pomaleji než počet podniků, jež zaměstnávají od 2-5 dělníků. (Že počet podniků bez námezdního dělníka neustále a zrychleně upadá, to ani Klagges nezapírá, žádné vysvětlení však nepodává.)
Všechna tato argumentace je tak nešikovně za vlasy přitažena, že je sotva nutné ji podrobněji rozebírati. Cožpak není jasné, že velkopodniky jsou ekonomicky výhodné nejen pro možnost používání velkých hybných strojů na místo malých, ale i pro výhodnější možnosti úvěru, nákupu surovin a odbytu zboží, nájmu pracovních sil, organizaci pracovního procesu atd. Což není jasné, že právně ,,samostatné" malé podniky řemeslníků jsou většinou fakticky tak silně závislé na velkokapitalistech, že jsou jen jejich odbočkami? To je ovšem známo i Klaggesovi, který píše: ,,I velicí vůdcové průmyslu, jako třeba Ford, považující za praktické a hospodářsky vhodné rozdrobení průmyslu na četné venkovské podniky".
A což každý nechápe, že rychlý vzrůst počtu elektromotorů a současně pomalý vzrůst počtu podniků, zaměstnávajících mnoho dělníků, absolutně ničeho nedokazuje proti koncentraci kapitálu, neboť mezi těmi nemnoha velkopodniky jsou i takové giganty jako Kruppovy závody nebo Farbenindustrie a mezi malopodniky jsou desetitisíce dílen nacházejících se úplně v moci velkokapitálu. Klagges to také chápe, ale co dělat? Řemeslníky a živnostníky musí přece stůj co stůj přesvědčit, že kapitalismus není pro ně škodlivý. Marxe musí vykresliti jako ,,člověka, který buď nechápe ty nejjednodušší věci, nebo je zúmyslně lživě komolí." A proto jsou dobré i ty nejabsurdnější argumenty, a pro toho, koho nepřesvědčí, jsou pohotově okovy.
Ve čtvrté části, která se zabývá vykořisťováním a třídním bojem, konstatuje především, že za kapitalismu existuje vykořisťování. Nacisté o kapitalistickém vykořisťování nejen nemlčí (kdo je dnes může zapírat?), ale naopak křičí, aby tím vyvolali představu, že oni jsou ti praví obhájci vykořisťovaných mas. Ovšem, podávají o něm zvláštní představu.
Přejali ji od velkostatkáře von Thunena, který v první polovině XIX. století nejen objevil svou teorii o ,,přirozeném podílu" dělníků na výrobku, jež -jak sám psal- měla čelit nebezpečným požadavkům komunistů, ale který tuto teorii také prakticky uplatňoval na svém statku Tellov v Meklenbursku. ,,Třetinu mzdy dělníků a nádeníků započítával jako jejich podíl na zisku a nutil je odevzdávati tyto peníze do spořitelny pro dobu stáří a pro případ nemoci", velebí tohoto chytráka Klagges.
U nacistické kritiky učení liberálů o vykořisťování, u kritiky fyziokratů Quesnaye a Turgota a otce klasické politické ekonomie Adama Smitha se zdržovati nebudeme. Poznamenáváme jen, že chudáka Smitha nacisté udělali zodpovědným za to, že prý,,podnikatelé se u něho naučili technice hospodářského třídního boje, neslýchaného vykořisťování, což nevyhnutelně vyvolalo jako odpověď marxistické hnutí třídního boje."
Proti Marxově tezi, že jediný pramen zisku je lidská práce, Klagges i všichni ostatní nacisté nenacházejí dosti pádných slov. „Tím jsou mezi kapitalisty a proletáři vyloučeny všechny jiné vztahy než třídní boj!", volá Klagges rozčileně a vzdychá: „Nejhroznější však je, že právě šlechetnému, spravedlivě cítícímu člověku nejsilněji byla marxismem zošklivena přirozená myšlenka o příměří a spolupráci mezi kapitálem a prací." Rozumí se, že ,,Marx vymyslil si třídní boj jen proto, aby tvůrčí národy se zeslabily a podlehly v bratrovražedném boji ve prospěch Židů."
Co může nacismus říci pozitivního v otázce vykořisťování? Jestliže hospodářství je organismus řízený vůlí, pak kapitalistické hospodářství je organismus nezdravý, poněvadž se v něm hodnoty rozdílejí v závislosti na hospodářské síle jednotlivců. Dělníci obdrží nespravedlivě málo a nemohou na tom nic změnit ani tehdy, když se organizují v odbory, neboť „dělník je z hlediska hospodářsky-politického boje pouhá nula, a i kdyby se těch nul vystavilo nevím kolik tisíc, nedají žádnou veličinu dříve, dokud se před ně nepostaví jednička". Proto byla taktika německých svobodných odborů, omezující se na nepolitický hospodářský boj zradou (tohle Klagges bere demagogicky u komunistů), a proto - což ovšem má už jen sám ze sebe - jenom hitlerovský stát může napravit kapitalistickou nespravedlnost.
Kdo vlastně dostává největší část všech hodnot v kapitalistickém hospodářství? Jedině finanční kapitál a ne průmyslový kapitál, jak prý to tvrdí Marx, aby ušetřil pravého viníka, jedině finanční kapitál, který je kapitálem židovským.
Zde se ovšem Klaggesovi stal malér: on nejen vyžvanil, že zvýšený význam finančního kapitálu je zjevem, příznačným pro moderní monopolistický kapitalismus, který za Marxe neexistoval, ale i to, že se průmyslový kapitál při tom slévá s finančním kapitálem. Klagges však přesto přece tvrdošíjně opakuje: ne průmyslníci, jedině finanční kapitalisté, a tedy Židé, jsou nositeli kapitalistického vývoje. I on se dovolává Sombartova tvrzení, že „Židé vůbec vynalezli kapitalistický systém." Teď se musí ještě jen ,,dokázat", že průmyslový kapitál má právo na svou část nadhodnoty, a to se dělá velmi jednoduše pomocí nacistické „teorie" hodnoty. Vidíte, hodnota není pojem hospodářský, a ,,organický": hodnota věci měří se životní silou (energií), kterou dává neb uspoří (tuto ,,sílovou teorii hodnot" vynalezl v osmdesátých letech XIX. století Rakušan Sacher) a ,,měnová hodnota vůbec nezávisí na objektivních hospodářských poměrech, ale jen na osobních, subjektivních silách prodávajícího a kupujícího". Nejzávažnější však je, že hospodářské hodnoty se nevytvářejí jedině prací, jak to tvrdí Marx, ale že na příklad „uhlí, jež leží v zemi a jehož se lidská ruka ještě nedotkla, je již hodnotou". Z toho vyplývá, že i zisk „skládá se jak z pracovní síly, tak i z pracovních prostředků", což se „dokazuje" tím, že „bez pracovních prostředků, jedině pomocí pracovní síly, nemůžeme dosáhnouti žádného zisku".
Klagges sám přiznává, že tato teze, jíž používá jako argumentu, je „samozřejmá a plochá" a říká, že neví, byl-li Marx hlupák, jestliže to nepochopil anebo byl-li zločinec, jestliže to pochopit nechtěl. My za to víme, že Klagges je zločinec; vždyť on sám dobře ví, že podmínka a příčina jsou dvě různé věci, a že ačkoliv je na příklad k vytištění knihy zapotřebí nejen papíru a barvy, ale jako nutné podmínky i stroje, přece kniha ze stroje se neskládá. Přesto přece namlouvá jiným pravý opak. A víme též, že Klagges je hlupák, neboť si myslí, že tomuto nesmyslu uvěří také ještě někdo mimo esesáků a Němců, unifikovaných jejich obuškem. A nač on to potřebuje, to je také jasné. Jestliže pracovní prostředky jsou právě tak jako pracovní síla součástí zisku, tož pochopitelně „jejich dodavatelé (zaměstnavatelé) mají právo na jeho část, stejně jako dodavatelé pracovní síly (dělníci). A tím je z myšlení a z cítění národa vytržen kořen ideje třídního boje."
Nakonec tedy může nacismus formulovat principy své hospodářské politiky takto: Vysoká výkonnost každého jednotlivce, výkonnost jako spravedlivé měřítko k rozdělení statků, politická zajištěnost a nezávislost, autarkie (soběstačnost) nacionálního hospodářství, vyrovnání spotřeby, výroby a koupěschopnosti. Ale aby výroba a koupěschopnost si byly rovné, musí se přivésti do správného poměru plat za práci a výnos kapitálu (co to znamená, to ještě uvidíme), a aby si byly rovné potřeba a výroba, musí se přivésti do správného poměru základní a obratový kapitál (co to znamená, nám nacisté neprozrazují).
Pátá, naštěstí poslední část nacistického systému idejí, jak je vykládá Klagges, probírá učení o osvobození. Jádrem nacistického učení o sociální spravedlnosti je tak zvaná formulka von Thunena: ,,Spravedlivý plat P rovná se druhé odmocnině ze součinu pracovního výkonu V a spotřební hodnoty (prodejní ceny) výrobků S.
Je to ,,matematický výraz spravedlivého zákona přisvojení, jako krystal nacionálně socialistické tvůrčí vůle". Ovšem, nacisté nepomýšleli ani na teoretické, natož na praktické použití této formulky, a proto v konkrétním příkladě, který má ilustrovat nacistickou teorii, Klagges tuto formulku spěšně zaměnil. Za prvé státem stanovenými 10% zisku, jež se rozdělují mezi kapitalisty a dělníky, kteří se tím účastní na zisku (v poměru k celému kapitálu, který kapitalista investuje a k pracovní výkonnosti). Za druhé nuceným ukládáním těchto podílů zisku. Ale i to zůstalo jen na papíře, a kam to němečtí fašisté vůbec „dohospodařili", je známé. A proto nemohou působit jinak než komicky všechny ty pokusy nacistů vylíčit marxismus - ideologii sovětského státu, jehož mocnými údery nacismus byl rozdrcen - jako učení neschopné života. Ostatně nenajdeme tu ani slova něčeho nového, jen známé výmysly o otrocké práci sovětských národů, o hynoucích kolchozech a taktéž o tom, že vývoj kapitalismu nevede nezbytně k převratu a ke komunismu, ale že tento vývoj marxisté uměle řídí ve směru koncentrace, aby tím dopomohli židovským finančníkům opanovati svět.
Cesta nacistickou ideovou pouští, kterou jsme vodili čtenáře, byla dlouhá. A po té únavě nedošli jsme ani zadostiučinění, neboť jsme nepotkali ani pramének, ani kapku tvůrčí myšlenky. A nebylo by tomu jinak ani tehdy, kdybychom místo tenké knížky Klaggesovy vzali do rukou nějaké tlusté knihy, na příklad 850 stránek Beckova ,,Německé dovršení" z roku 1944. Přesvědčili bychom se, že kromě rozdílu ve formě - u Becka je vše zahaleno hustou mlhou takových termínů jako ,,einheitliche Ganzheu" (jednotná celistvost) a ,,ganzheitliche Einheit" (celistvá jednotnost) a jiným podobným smetím - a kromě jednotlivých exkurzí do historie umění nebo náboženství, které Klagges nedělá, je totožnost jejich hlavního obsahu až nápadná. Ano, tak a nejinak vypadá ideový systém, odůvodňující německo-fašistickou ideologii.
Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU, Svoboda, Praha 1946