Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU (9/10)
Přidáno ve středu 12. 10. 2011
Pokračování z částí 1, 2, 3, a 4, 5, 6, 7 a 8.
NĚMECKÁ FILOZOFIE Z KONCE XVIII. A POČÁTKU XIX. STOLETÍ
Reakční vliv německé filozofie na ostatní západoevropskou filozofii, a tedy i na filozofickou myšlenku v Čechách a na Slovensku, nedatuje se jen z konce XVIII. století. Z idealistické filozofie znamenitého Leibnitze, jemuž se podařilo v hospodářsky a politicky zaostalém Německu z konce XVII. a počátku XVIII. století vyjádřit pokrokové tendence vědy, uplatnily se tu právě její reakční stránky. Především fatalistické učení Leibnitzovo o společnosti, o nemožnosti dosáhnout plné svobody, s čímž byla spojena jeho podpora reakční feudální myšlenky, která se hnízdila v partikularismu malých knížectví, tedy vše to, na co se odvolávali i hitlerovci.
Ale nejhlubší a soustavný vliv měly právě reakční složky filozofie Kantovy, Fichteovy, Schellingovy a Hegelovy. Tato filozofie se zrodila v Německu, které tehdy bylo,,hnijící a rozkládající se mrtvolou". Jeho buržoazie sice záviděla buržoazii francouzské, jíž se podařilo vymaniti se z feudální nadvlády, ale nade vše se bála lidu, revoluce, a proto uzavřela kompromis s německými feudály. Toto společenské prostředí přirozeně zanechalo své stopy šosáctví a hlavně dvouznačnosti v názorech myslitelů té doby, ba i takových vynikajících a pokrokových, jako byl Goethe, v němž, jak praví Engels, ,,čím více stárnul, tím více ustupoval veliký básník de guerre lasse (unavený bojem) před bezvýznamným výmarským ministrem". A dále: „... Hegel byl Němec a jemu právě tak jako jeho současníkovi Goethovi visel vzadu kus šosáckého copu. Goethe právě tak jako Hegel byli každý ve své oblasti olympským Zeusem, avšak žel, nikdy se zplna nezbavili německého šosáctví..." Knížecí názory tlumočil Goethe, když psal: „Nic ve mně nevzbuzuje více odporu než majorita, neboť ona sestává z nemnohých silných vůdců, z chytráků, kteří se přizpůsobují, ze slabochů, kteří se asimilují a z masy, která se za nimi potácí a sama ani zdaleka neví, co vlastně chce." Jak známo, veškerá filozofie Kantova je nedůsledná, polovičatá, obsahuje vnitřní nesmiřitelné rozpory. Kant rozloučil přírodu a člověka, svobodu a nutnost. Podle něho rozum, zabývající se badáním v oblasti poznávací schopnosti dělal zbytečnou práci, neboť Kant hlásá, že příroda jako ,,věc o sobě" poznána býti nemůže. Avšak Kantovo učení o mravnosti a o společnosti je nejen nedůsledné, ale i přímo reakční. Praktický rozum, tvrdí Kant, má přednost před rozumem teoretickým, ,,čistým", a proto se musí věřit v Boha, ačkoliv nelze dokázat jeho existenci. Kategorický imperativ, tento základní zákon, který žádá, aby principy, jimiž se člověk ve své činnosti řídí, se hodily pro celou společnost, má abstraktně formální charakter. Je to morálka neupřímná, neboť podle Kanta člověk je morální, jen když vykonává vyšší povinnost kategorického imperativu proti svému vlastnímu přírodnímu sklonu. Jedním slovem, je to omezená morálka reakčních tříd tehdejšího Německa. Názory Kantovy na společnost jsou skrz naskrz konzervativní, teologické: rozumový cíl napřed určuje vývoj historických událostí. Ale tento vznešený cíl se odkrývá jen lidskému rodu jako celku, ne však v životě jednotlivců.
Lidská společnost se svou přirozenou nesnášelivostí se vyvíjí v nevyhnutelných válkách a dojde tímto očistcem ve vzdálené, prakticky nedosažitelné dob k „věčnému míru". Význam této filozofie je vystižen slovy Marxe a Engelse: „Kant se spokojuje s pouhou dobrou vůlí, i když zůstává bezvýslednou a. přenesl uskutečnění této dobré vůle, harmonie mezi ní a potřebami i sklony individuí do onoho světa. Tato dobrá vůle Kantova zplna odpovídá nemohoucnosti, útlaku a ubohosti německých měšťáků..." Tato nedůslednost a polovičatost kantovské filozofie posloužila pozdějším reakcionářům při konstrukci jejich sociálně politických názorů, jež v neokantiánství dospěly k mystice, k názoru o nemožnosti rozumově poznat zákonitosti společenského vývoje, kterážto teze se stala jedním z prvků ideologie hitlerovců.
Krajní subjektivní idealismus Fichteho s jeho nedůsledným ,,já", plným vnitřních rozporů v jádře jeho filozofie, vyústil v jeho etice, jak známo, v celý náboženský mystický systém. Toho ochotně používali mnozí pozdější reakcionáři a ovšem i fašisté. Fichteho nezajímala příroda, ale právě život člověka a lidského rodu. V prvé fázi svého vývoje Fichte hájil francouzskou revoluci, avšak za války proti Napoleonovi přešel na prušácké nacionalistické posice. Jeho společenské názory byly i na jeho dobu neobyčejně reakční. Je pravda, Fichte si představoval vývoj lidstva jako směřování v jednotném světovém plánu k cíli, k svobodnému rozumnému životu, a volal po svobodě uvědomění osobnosti a její samostatné aktivnosti. Leč to vše smiřovalo se u něho s německým nacionalismem i záštitou monarchie. Ve svých vášnivých ,,Řečích k německému národu" a ve „Vlasteneckých dialozích" hlásal Fichte výlučnost Němců jako národa vyvoleného: „Jen Němec jako člověk svébytný, jenž neustrnul v určitých formách, má skutečně svůj národ; cizozemci svůj národ nemají. Proto jen Němec může míti lásku k svému národu, lásku k vlasti v pravém smyslu toho slova.“ A dále v duchu nabubřelého prušáctví: ,,Nezachrání-li soudobou kulturu lidstva Němec, pak ji sotva zachrání jiný evropský národ." Pokládaje jazyk za znak národní osobitosti, Fichte ve svém „Uzavřeném obchodním státě" hlásá sjednocení všech území s německy mluvící většinou obyvatel v jediný německý stát, který má tíhnouti k „svým přirozeným hranicím." Rozumí se, že se hitlerovci dovolávají Fichteho jako jednoho z předchůdců nacistické ideologie.
Sotva je zapotřebí podrobně se v této souvislosti obírati filozofií Schellingovou. V prvním období, když se Schelling zabýval naturfilozofií, měla tato filozofie v mnohých ohledech pokrokový ráz. Avšak později, když se Schelling odvrátil od idejí francouzské filozofie a smířil se s prušáctvím, změnila se jeho filozofie v reakční náboženskou mystiku pocitů, ve filozofii „božího zjevení", v blouznění, a udělala po středověkém vzoru z vědy služku scholastické teologie. Vše to bylo nacistům vítáno: Rosenberg v „Mýtu XX. století" psal, že „rasa je vnější stránkou duše a duše je vnitřní stránkou rasy, právě tak, jako byla u Schellinga příroda viditelným duchem a duch byl viditelnou přírodou."
Nejvyspělejší z německé idealistické filozofie byla filozofie Hegelova. Právě proto odrážely se v ní s největší silou rozpory tehdejší německé společnosti. Tato filozofie více než kterákoliv jiná trpí vnitřním nesmiřitelným protikladem. A právě proto zase stala se filozofie Hegelova jednak svou revoluční dialektikou jedním ze zřídel vědecké filozofie marxismu, jednak mystickými stránkami, svým konzervativním metafyzickým systémem a obzvláště svými reakčními společenskými názory podporou soudobého tmářství.
Rozpor mezi dialektickou metodou - učením o všeobecném vývoji - a dogmatickým idealistickým systémem, vyžadujícím zastavení veškerého vývoje, úplně pronikal filozofii Hegelovu. Sama Hegelova dialektika byla taktéž idealistickou, bylo to učení o vývoji myšlení, které Hegel pokládal za samostatný subjekt a za tvůrce skutečnosti. Přitom Hegelova dialektika byla slita s idealismem v jeden celek. Měla vlastně jen dokázat absolutní idealismus. Proto se tato filozofie Marxovi a Engelsovi nehodila. Oni nejen odhodili její reakční systém jako prázdnou slupku a podrželi jako její racionální jádro to, co bylo obsaženo v její dialektické metodě, ale radikálně ji přepracovali, postavili ji z hlavy na nohy, takže idealistická dialektika Hegelova musela ustoupit před materialistickou dialektikou Marxovou.
Nejzastaralejší je Hegel v teorii vývoje historického, v teorii lidské společnosti. Pravda, Hegel na rozdíl od většiny svých předchůdců se snažil zkoumat společenské jevy ne odloučeně, ale v jejich souvislosti, v jejich vývoji. Avšak vývoj byl pro Hegela jen vývojem ,,absolutní ideje", ,,světového ducha" a v každém jednotlivém případě obzvláštního předpokládaného ,,ducha národa". Přitom byla jeho dialektika obrácena výlučně k minulosti, měla ospravedlnit předcházející vývoj a soudobý stav věcí té doby. Má tedy u Hegela jako u všech německých idealistických filozofů konzervativní stránka převahu. To je vyjádřeno nejen abstraktně v jeho filozofii dějin, ale i konkrétně ve vychvalování prušácké stavovské monarchie, ve vychvalování Němců jako „národa vyvoleného", v přezírání Slovanů, v apologetice války a kolonizační výbojné politiky.
Ve své „filozofii dějin" podává Hegel schematický náčrt dějin, podle něhož „absolutní duch" stoupá od jednoho „kruhu" nebo „světa" ke druhému, od východního přes řecký, římský, k německému jako tomu nejvyššímu a poslednímu z vůbec možných. „Z vnější stránky - psal Hegel - německý svět vypadá jako pokračování římského světa, avšak žije v něm zcela jiný duch, díky kterému se může obroditi svět." V tomto „německém světě" je vyjádřen „severský princip německých národů", „království myšlenky je vtěleno do skutečnosti" - „v tom tkví cíl světových dějin."
Podle Hegela se ve světových dějinách stává v každé epoše jeden národ vládnoucím: „Před tváří tohoto absolutního práva býti nositelem stupně vývoje světového ducha je v přítomné době duch ostatních národů bezprávný: a s ním, právě tak jako i s duchem těch, jichž doba minula, se ve světových dějinách nepočítá," říká Hegel ve „Filozofii práva."
Z této ryze prušácké zásady nadvlády Němců nad druhými národy logicky vyplývá, že Němci jsou „korunou historického vývoje" a že u Anglosasů „...v jejich náboženství a taktéž v jejich pojetí práva nebylo nic hlubokého", že Číňanům je „cizí vše duchovní, svobodná mravnost, morální city a pravé umění", že „Indové jsou národ krvežíznivý a lstivý", atd. Co se Slovanů týče, tu Hegel je neomalené pomlouvá: „Ve východní Evropě nacházíme ohromný slovanský národ, žijící na východ od Labe po Dunaj ..." Avšak všechnu tuto masu vylučuje Hegel ze svého obzoru proto, že „dosud nevystoupila jako samostatný činitel v řadě projevů rozumu ve světě". A dále: „Severovýchodní státy Evropy, Polsko, Rusko a jiné slovanské státy vstoupily pozdě do řady historických států." Hegel věděl ovšem dobře, že již roku 658 existoval českomoravský stát Sámův, jistě něco slyšel o husitech a Žižkovi, o bitvách u Čudského jezera, u Grunwaldu a Tannenbergu, o sedmileté válce, kdy Rusové vešli do Berlína a o mnoha jiných případech, kdy Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci a Češi poráželi Němce.
Hegel nemohl neznati to, že ve XIII. a XIV. století Slované zachránili evropskou kulturu před Mongoly a v XV. a XVI. věku před nadvládou Němců a v roce 1812 před Napoleonem. Avšak Hegel se pro svůj prušácký nacionalismus neštítil hrubé falzifikace dějinných faktů.
Společenským ideálem Hegelovým byla pruská monarchie. Když pruský ministr osvěty pozval Hegela v roce 1817 na berlínskou univerzitní stolici, byl přesvědčen, že Hegelovy přednášky o filozofii práva budou „nejlepším uspokojujícím, hluboko působícím léčebným prostředkem proti bouřlivému a záhubnému zmatku rozumů." A vtom se nezklamal. Hegel vysoko vynášel ideu monarchistického státu, tvrdě, že „právě tak, jako individuum se stává osobností jen díky soukromému vlastnictví, tak i osobnost se stává tím, čím jest, jen pomocí státu." Tvrdil dále, že „existence státu jest cesta Boha světem", že lid není nic jiného než „beztvárná masa", že její činy jsou „živelné, nerozumné, divoké a strašné". Vychvaloval „vyzkoušený náčelnický a státnický smysl" pruských úředníku a policie, vysmíval se těm, kdož si myslí, že „národ lépe rozumí, co slouží jeho blahu", zatím co prý ,,národ ví méně než kdokoliv, co sám chce". Stát tedy vyvrcholil pruskou monarchií a jejím králem Bedřichem Vilémem II., nejhorším z prušáckých reakcionářů, který podle Hegela však ,,ponejprv vystihl všeobecný cíl státu." Hegel byl i důsledným obhájcem války a výboje, kritizoval Kantovu teorii věčného míru a ospravedlňoval věrolomnost a podvod v mezinárodní politice. Hegel psal: „Veliký význam války spočívá v tom, že díky jí, jak jsem to vyjádřil na jiném místě, se zachovává mravní zdraví národa." A dále: „Zdařilé války nedovolovaly, aby vypukly vnitřní zmatky a zpevňovaly státní moc … Války vznikají tam, kde je vyvolává povaha věcí: Setby znova dávají sklizeň a prázdné žvatlání zmlká před vážným opakováním dějin."
Je tedy jen zákonitým zjevem, že čím více německý imperialismus dozrával, tím častěji se obracel právě k Hegelově filozofii. Od této filozofie přes Schopenhauera a Nietzscheho, přes Spenglera, Treitschkeho, Spanna, přes Diltheya a Heideggera vede přímá cesta k Baeumlerovi, Rosenbergovi a Hitlerovi. Čím intenzivněji se němečtí imperialisté chystali k dobyvačným válkám, tím méně jim stačily reakční ideologické konstrukce opírající se o Kanta.
V roce 1930 vznikla škola neohegeliánství, ,,Hegelbund", která se zabývala rasistickou modernizací Hegelovy filozofie. Hegel byl prohlašován za „předchůdce idejí roku 1914" a spolu s Macchiavellim a Bedřichem Velikým je nazýván slavným vrcholkem „Staatsraison", jehož dovolávají ti, kteří hlásají, že „konflikty mezi státy vyřizuje jen válka."
Takovou filozofii vštěpovali němečtí profesoři německým studentům na univerzitách. Spolu s buršáctvím, s nošením barevných čepiček a stuh, s šermováním a chlastounskými bumly, s pohlavní rozvráceností, s homosexualitou, s tou nejkrajnější egoistickou vlčí morálkou vychovávala tato filozofie duch šovinistické a kastovnické zpupnosti, zvířecké bezohlednosti a rváčství, vychovávala polointeligenty, titulované naduté, nemyslící tupce.
Už německá obecná škola k tomu připravovala, jí pomáhalo romantické hnutí mládeže „Wandervogel" a později německé kasárny, důstojnické školy, důstojnická kasina, soudy a úřady. Tuto filozofii rozšiřovali v solidních spisech pro intelektuály a v tenkých brožurách, v románech nedělních číslech novin a v rodinných ilustrovaných časopisech pro dělnictvo.
Tato filozofie měla velký vliv na vznik německého aneb „pravého" socialismu Karla Gruna, této bezduché ozvěny francouzských revolučních myšlenek, jenž se stal v rukou německých absolutistických vlád zbraní proti německému měšťáctvu a zároveň nadutým obhájcem šosáctví. Ta působila přímo na socialismus Lassallův, který byl předchůdcem moderního oportunismu v dělnickém hnutí a maloměšťáckého revizionismu, a který, jak to ukázal Marx ve své kritice sociálně demokratického programu gothajského, hájil v otázkách národohospodářských názory poloměšťácké, a v otázce státu - prušácké názory Hegelovy a nadto udržoval spojení s zapřisáhlým nepřítelem socialismu - Bismarckem. Tato filozofie vychovávala v německé sociální demokracii ducha kompromisu s měšťáctvím, vychovávala zrádce socialismu, všechny ty Scheidemanny a Noskey, kteří byli jen lokaji německých imperialistů a kteří připravili svou rozkladnou politikou příchod Hitlerův. Ta vychovávala ty, kteří dnes ze stránek takových novin, jako „Neue Volkszeitung", vydávané německými sociálně demokratickými emigranty v New Yorku obrací se k Spojeným státům a Anglii s výzvou, aby započaly válku proti Sovětskému svazu, kteří ,,dokazují", že zprávy o zvěrstvech hitlerovců jsou přehnané a že zodpovědnost za zločiny jednotlivců nemůže padnout na Němce jako celek, že Německo nebylo původcem druhé světové války, že trvalý mír nemůže být zajištěn násilím nad Německem a že proto předválečná moc Německa musí být obnovena. A tatáž filozofie, zahalená do fantastického hávu spekulace, vyšitého estétskými krasořečnickými květy a prosáklého slzami milostné něhy, tatáž filozofie pruské výbojnosti byla ideovým obsahem četných německých románů a básní. Výroky Hegelovy, šovinistické citáty z Fichteho spolu s pornografiemi a detektivkami ležely v polních rancích fašistů a podněcovaly nacistické sadisty, esesáky, vojáky a důstojníky k jejich ďábelsky zběsilým zvěrstvům. V jednom provolání německého velitelství k vojákům se pravilo: ,,Nemáš ani srdce, ani nervů, ve válce jich není zapotřebí. Potlač v sobě lítost i soucit - zabíjej každého Rusa, sovětského člověka, nezastavuj se, máš-li před sebou starce nebo ženu, děvče nebo chlapce, zabíjej, tím se zachráníš před zkázou, zajistíš budoucnost své rodiny a proslavíš se na věky!" Za tento lidožroutský program nesou velkou část zodpovědnosti reakční filozofické ideje, které tak soustavně otravovaly během několika staletí společenské myšlení Německa.
Arnošt Kolman: IDEOLOGIE NĚMECKÉHO FAŠISMU, Svoboda, Praha 1946
www.komsomol.cz