K aktuálním otázkám školství
Přidáno v pondělí 12. 3. 2012
29. února 2012 se konaly po ČR mohutné studentské demonstrace, největší od roku 1989, od Sametového převratu, jenže tentokrát bez spoluporganizace některých důstojníků StB a zfalšovaných mrtvých Martinů Šmídů. Účastníků bylo přes 10 000, což přesahuje počet demonstrantů na demonstracích 22. 10. a 17. 11. 2011, které podle některých měly režim srazit na kolena. Ač můžeme pochybovat o záměrech organizátorů protestů, musíme uznat, že tento počet již je na režim zapatizované studentstvo dosti vysoký (oproti Chile, Rusku a Řecku titěrný, což se nedá přičítat pouze jakési horkokrevnosti, ale vážnosti tamní ekonomické situace). Podle Parlamentních listů prý někteří studenti protestují proti reformě, i když jsou náhodou voliči pravice, což lze pochopit tak, že být v dnešní době levicově zaměřený je nějaká nemoc, tedy podle režimní propagandy. I když pravda může být jiná, sám jsem na demonstracích nemohl být, ale podle toho, co jsem slyšel od aktivistů SMKČ-KSM, nejaktivnější části SOS Student, bylo na demonstracích poznat, že studentům dochází trpělivost a začínají chápat situaci v zemi a systému, že za problémy nemohou ani Romové, ani důchodci ani „nepřizpůsobiví“, ani řečtí důchodci, ale nejvyšší a poslední forma vykořisťovatelské společnosti – kapitalismus.
Mezi nejdůležitější požadavky studentů a vysokoškolských profesorů patří boj proti školnému a akademická svoboda senátů vysokých škol na ministerstvu školství. První problém, tedy pokusy o zavedení školného - zrušení vysokoškolského systému, který byl za socialismu pro všechny, dnes pro většinu, která by se po reformě zmenšila, je ten důležitější. Školství ve všech stupních dostupné pro celou populaci dané země a z toho vyplývající boj proti negramotnosti byl v mnoha za kapitalismu chudých a závislých-kolonizovaných zemích uskutečněn až po socialistické revoluci. Na Kubě se na začátku 60. let podařilo vysláním studentů na venkov kompletně vymýtit negramotnost, kdy gramotnost obyvatelstva se předtím se pohybovala pod 40%.
Podobně v Rusku, kde za samoděržaví byla gramotnost na 25%, přičemž v pozdějších středoasijských republikách umělo číst a psát v podstatě pouze gubernátor a armáda udržující pořádek. Ve 20. letech se podařilo postupně gramotnost vymýtit a sovětská věda dokázala dohnat vyspělé imperialistické státy a dostat první satelit a poté i člověka do vesmíru. V ČLR byla v roce 1956 provedena reforma znakového písma, kdy bylo pro účely výuky zjednodušeno oproti tradičnímu příliš složitému (dodnes používáno na americkém satelitu Tchaiwan a v korporátním Hongkongu) a zaveden pinyin, což je transkripce do latinky pomáhající při výuce a usnadňující využívání znaků do elektronických zařízení. Čínská lidová republika se přesto odlišuje od jiných socialistických zemí v tom, že se zatím nepodařilo zavést středoškolské a vysokoškolské studium zdarma.
Velké úspěchy zaznamenaly i další socialismus budující státy, at již Etiopie, kde byla zvýšena gramotnost z 9,9 na 50% mezi léty 1979-83, či Albánie, kde v roce 1939 pouze 1/4 dětí navštěvovala školu a v roce 1955 byla vymýcena negramotnost lidí do věku 40 let. U nás v Československu se po Vítězném únoru rozšířil počet VŠ a oborů studia na nich (kvantitativně, ale i kvalitativně, na rozdíl od dneška, kdy se zvyšuje kvantitativně, zatím co kvalita padá volným pádem dolů) a staly se dostupnými i pro proletářské masy. Což za 1. buržoazní republiky možné bylo pouze, pokud se potenciální student nemusel stát součástí výrobního procesu, vzhledem např. k tomu, že pozdější prezident Dr. Gustáv Husák byl jediný v celé vesnici, který se dostal na vysokou školu, a to to nebyla příliš zapadlá vesnice. Situace v tomto na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla přímo tristní a vedla k podpoře hlinkovského klerofašismu, jelikož lidé věřili panu farářovi každé slovo.
Buržoazní propagandisté (jmenovitě R. Joch) v souvislosti se školným vymysleli argument, že nepřítelem již není „nepřizpůsobivý nemakačenko“, ale studenti, studující údajně na úkor pracujících. Je to pouze další pokud o rozdělení sil proti režimu, stejně jako při kritice bossů žluťáckých odborů, kteří svým chováním k tomu přímo pobízejí a tím oslabování stávky. Vysokoškoláci sice si na své studium nevydělávají (ale sekundární náklady už sahají k 10 000 Kč podle údajů z roku 2010, což se časem jěště zvětšilo), ale společnosti budou prospěšní jako lékaři, vědci či učitelé, technici či architekti. Je zájmem proletariátu, aby tací byli kvalitně vyškolení a sloužili jeho zájmům. Ne aby byli studenti z chudších rodin šikanováni školným (které prý chudým dle vládní demagogie pomůže!). Že školné ničemu dobrému nepomůže, ukazuje obecně nižší kvalita VŠ v USA a Velké Británii či protesty proti němu v Chile, Kolumbii a Velké Británii.
Druhou hlavní otázkou, která je kolem protestů studentů kladena, je otázka akademické svobody VŠ. Když jsem se cestou autobusem dostal k buržoaznímu plátku „Lidové noviny“, do kterého svého času psal Karel Čapek či Karel Poláček, ale po kolaboraci za války a znovuobnovení exsoudruhem a exkonfidentem StB Jaromírem Štětinou se stal jednou z nejhorších stok mediální sféry, přečetl jsem si komentář jakéhosi notáře, který lze najít hned pod obhajobou orbánovského Maďarska (kde neofašistická strana Jobbik již je pouze „pravicová opoziční“), kde autor kritizuje studenty, „že nevědí, co je to akademická svoboda“ a „kdo platí, ten rozhoduje“, tedy, kdo vlastní výrobní prostředky, ovládá školní systém. Je samozřejmě naivní si myslet, že v kapitalismu buržoazie povolí jakousi autonomii škol či, že akademická svoboda nebude nikdy ovlivněna momentální vládnoucí třídou. Výrok „kdo platí, rozhoduje“ je v dnešní době klasický pro myšlení buržoazie a pro její momentální ekonomické postavení. To ona v kapitalismu ovládá výrobní prostředky a to ona vykořisťuje prostřednictvím odebírání nadhodnoty proletariátu. Stejné myšlení měly i vládnoucí třídy v předchozích stoletích.
Dalším zájmem vládnoucí třídy je právě zavedení školného, které by stejně jako v Plzni udělalo ze vzdělání zboží, tedy směnitelný kapitál, a různí vlastníci by se o něj mohli v „bohem seslané konkurenci“ rvát a spekulovat s ním. Když lze v kapitalismu ohodnotit a vytvořit zboží z pracovní doby 14 hodin pracujících sedmiletých dětí v uhelných dolech či textilních fabrikách v „civilizovaných zemích", jako je Anglie či při těžbě v Sierra Leone či imperialismem zničeném Kongu, lze vytvořit zboží i z pětileté studentské dřiny na VŠ.
Zajímavé je, že pokud jde o problémy sociální či práva studentů v kapitalismu, buržoazie vždy připomíná, že jde o problém jednotlivce, ale když se někdo nedostane na školu v socialismu, je to „komunistická zvůle a bezpráví“ opomíjející fakt, že před socialistickou revolucí se na VŠ dostal zlomek pozdějších počtů.
Ne vysokoškolští profesoři a studenti, ale buržoazie parazituje na pracujících!
Ne zlikvidování školství!
Josef Dastan