Proč sdělovací prostředky mluví jen o elitě a o kriminalitě?
Nechci nyní psát o mých zážitcích ve škole, ale v souvislosti s tématem mého článku chci poukázat na jednu událost, která se při výuce dějepisu na ZŠ stala.
Byl jsem žákem 8. třídy ZŠ a tehdy jsme neprobírali nic týkající se komunismu, socialismu, kapitalismu či fašismu. Probírali jsme vládu Josefa II. v Rakousku - Uhersku, v letech 1780-1790. Učitelka mluvila o tom, že Josef II. za své vlády omezil v Rakousku-Uhersku cenzuru. Jako ukázku pojmu cenzura nám ukázala sdělovací prostředek - noviny, které vycházely za socialismu. Bylo to konkrétně Rudé právo z roku 1973. Učitelka na to poukázala jako na vzor cenzury, která byla v Rakousku-Uhersku před reformami Josefa II. Když jsem to Rudé právo prohlížel, nenalezl jsem tam nic z pohledu pracujících lidí špatného. Naopak. V Rudém právu se psalo hodně o pracujících, o hornících, o dělnících. Bylo poukázáno na přínos jejich práce pro celou socialistickou společnost. Učitelka však označila vyzdvihování pracujících v Rudém právu za „produkt“ tehdejší cenzury. Ale je skutečně pravdou, že za socialismu fungovala tvrdá cenzura a dnes může v novinách vyjít jakýkoliv článek? Proč tedy nevycházejí články o nepokojích ve Španělsku? Proč se nemluví o milionech příznivců M. Kaddáfího v Libyi?
Tímto zážitkem ze školy chci poukázat na to, jak veliký je rozdíl mezi obsahem sdělovacích prostředků za socialismu a dnes. V sdělovacích prostředcích za socialismu, jak jsem uvedl, byly hlavně publikovány zprávy, týkající se pracujících, jejich života, jejich práce. Byly publikovány zprávy ze společnosti, ze světa. Cenzura v pravém slova smyslu za socialismu neexistovala. Dalo by se to spíše nazvat autocenzurou (redaktoři odpovídali za to, co vydávají). To bylo však opodstatněno tím, že v každém režimu vládne určitá třída a ve sdělovacích prostředcích nemohou být publikovány zprávy, které by nahrávaly utlačované třídě. Právě dnes jsme svědky toho, jak moc je tato zásada pravdivá!
Sdělovací prostředky, které jsou v rukou současného buržoazního režimu, nepublikují téměř vůbec žádné zprávy o pracujících, o jejich práci a životě. Pouze v souvislosti s nějakou katastrofou či kriminální tématikou se příslušníci pracující třídy dostávají do obsahu publikací, sdělovacích prostředků. Současné sdělovací prostředky však píší jen o elitě a o kriminalitě. Nic o pracujících, o dělnících neuslyšíte v české televizi a nepřečtete v lidových novinách. Na programu je dnes „lepší společnost“, třída milionářů a banda jejich poskoků – náš parlament. Nemluvím už vůbec o bulvárních časopisech, kde je článek vedle článku o soukromém i veřejném životě herců, zpěváků, sportovců apod. Těch, kteří vlastně pro společnost nic neprodukují, kteří pro společnost nevytvářejí žádné základní hodnoty a mají se spíše starat o zábavu pro společnost. Ale za zábavu pro společnost jsou daleko více ceněni jak penězi, tak i pozorností sdělovacích prostředků nežli ti, kteří pro společnost pracují! Je snad náhodou, že už 22 let jsou pracující v zapomnění? Samozřejmě, že ne. Koneckonců, proč by sdělovací prostředky v rukou buržoazie měly mluvit a psát o nepřátelské třídě? Důležité je zahltit dnes neuvědomělé pracující desítkami článků o šťastném životě elity a o kriminalitě a zločinech, které plodí vláda elity. Já se na zprávy na televizních kanálech nemůžu dívat, protože většina zpráv je o kriminalitě. A mnohdy se jedná o události, které člověku berou dech. Vraždy a týrání malých dětí, ukradení auta tělesně postiženým (nedávná událost), muž, který v Rakousku déle nežli 40 let znásilňoval svoji dceru a takhle bychom mohli se slzami v očích a s chvěním hlasu pokračovat. Tyto zločiny jsou produktem současného systému. Položme si však otázku – je vždy správné, že sdělovací prostředky kriminální a tragické události rozebírají do podrobností? Informovat českou veřejnost o kriminalitě a tragických událostech podle mého soudu stačí stručně. Přílišné rozmazávání kriminality naopak spíše přitahuje pozornost současné mládeže, která v násilí nachází smysl svého života. Mnozí lidé se ptají, kde nová generace zločinců vidí, jak vraždit a krást? Třeba nejen v násilných počítačových hrách a v násilných amerických filmech, ale také třeba v současných sdělovacích prostředcích. Za socialismu se o kriminalitě a tragických událostech mluvilo pouze stručně. Československá veřejnost byla tedy informována, ale není přece potřeba k takovým citlivým tématům uvádět každou zbytečnou informaci. Ale je potřeba si uvědomit, že dnešní sdělovací prostředky žijí jen z událostí, týkajících se kriminality. Nebýt kriminality a tragédií, tak by rozhodně noviny nevycházely každý den a televizní noviny by byly vysílány jen párkrát do týdne. Sice by sdělovací prostředky mohly publikovat zprávy o elitě a české vládě, ale ostatně, koho by bavilo, pořád se dívat na poloprázdný parlament nebo na Karla Schwarzenberga, který svým rozhovorem s novináři poukazuje na to, že si včera nezopakoval základy češtiny?
Snad se dočkáme chvil, kdy namísto miliardářů uvidíme ve zprávách usměvavého a šťastného dělníka, o jehož práci se společnost zajímá.
Položme si otázku – kdo by postavil televizním stanicím ateliéry a budovy, určené pro vysílání zpráv, když ne dělníci?
„Vezmete do rukou oficiální večerník kapitalistické země a podívejte se jím na tvář jeho země: ,Pro pět korun vyvraždil celou rodinu.´ - ,Smrt při divokém dolování.´ - ,Počet sebevražd stoupl.´ - Smrt, smrt a umírání. Psali by jinak, psali by i o životě,kdyby to nebylo horší než psát o smrti. Noviny mohou být tendenční, ale tvář země jimi uvidíš přece jen pravdivě.“ (Julius Fučík, jako by psal o sdělovacích prostředcích dnes!)
PKR
www.komsomol.tym.cz